Specialisté na medicínské překlady

  • 13. 12. 2019

Medicínský text mohou překládat jak překladatelé, kteří jsou současně specialisty na dané téma, tak i profesionální překladatelé, kteří však specialisty nejsou. Právě neodborníkům se doporučuje pracovat s příslušnou literaturou a text konzultovat s experty, což zaručí věcnou i vyjadřovací správnost překladu. Odborník má výhodu schopnosti provádět především syntaktické změny, tj. může rozdělit složité souvětí do několika kratších vět, tak, aby napomohl lepšímu pochopení a přehlednosti textu, aniž by přitom modifikoval předávanou informaci. Neodborník na druhé straně bude mít větší tendenci se držet předlohy a provádět minimální změny, aby se tak vyhnul případným posunům v kontextu.

Znaky lékařského překladu

Charakteristický znak lékařského překladu je odborné názvosloví, které je specifické pro jednotlivé medicínské a interdisciplinární obory. „Termín“ je možné definovat jako odborný název, užívaný pro přesné a jednoznačné označení vědeckých údajů. Lékařská terminologie má svá specifika. S ohledem na původ je možné rozdělit lékařskou terminologii na čtyři skupiny: tzv. termini technici, tj. termíny řecko-latinského původu, které se užívají v originálním znění. Dále slova řecko-latinského původu, která byla v daném jazyce morfologicky modifikována, a termíny další, především z jazyků anglického, německého, francouzského, a dalších.

Odborná terminologie v lékařském překladu

Pokud jde o termini technici, jejich hlavní výhoda spočívá v mezinárodní unifikaci, která zjednodušuje komunikaci mezi odbornou veřejností. Velké skupiny termini technici se shromažďují do mezinárodní nomenklatury, například anatomické názvy, názvy bakterií, názvy, spojené s léky. Názvosloví, týkající se třeba příznaků a nemocí.

Nahlédnout pod pokličku lékařské práce v překladu

Přesto, že je terminologická slovní zásoba dána jako soubor neměnných termínů, jde ve skutečnosti díky rozvoji jazyka i vědy o skupinu, průběžně doplňovanou a pozměňovanou. Jeden z největších problémů při překladu terminologie tkví v nejednotnosti užívání latinských a řeckých synonym, kdy u zmíněných synonym jsou výrazy spojeny s jejich odlišnou interpretací. Například latinské „tonsilla“, označení pro mandle, a řecké „amygdala“, které je ekvivalentem latinského výrazu (mandle), označuje soubor jader v mozku. V některých případech došlo k vytvoření nových termínů, kdy ke slovům latinského původu, například apendix, byla přidána řecká přípona „-itis“ a vzniklo nové slovo apendicitis – česky apendicitida, zánět slepého střeva. Problémy mohou způsobovat i rozdílné gramatické rody u latinsko-českých synonym, například latinský termín „phalanx“ (v latině ne mužský rod, ale ženský. Tudíž je ve druhém pádu ne „phalangu“, nýbrž „phalangy“ – jde o výraz pro článek prstu)… POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU.